O příborském černokněžníkovi

Jednou na Štědrý den se chudobný švec z Příbora vypravil do lesa Frývaldu, aby tam nasbíral trochu suchého klestí. Vzal sekeru, nůši, měch, provaz a hajdy k lesu. Chodil po lese, sbíral klestí i oklešťky a již se obrátil nazpět a vydal se na cestu k domovu. Mezitím se již docela setmělo, zima mu zalézala za nehty, břemeno, nůše i měch byly zpropadeně těžké a tak měl švec jedinou starost, jak to všechno donese domů. Naměřil si cestu přes Pískovou hůrku, kde stojí socha sv. Jana Nepomuckého. Hřešil na svůj těžký život a myslel si, že by to bylo moc dobré, kdyby už jednou konečně míjel, pozvedl skloněnou hlavu a v tom mu bleskl do očí plamének, který hořel na vrcholku. Snad tam není poklad, pomyslel si švec a už pospíchal k němu. U ohníčku se ohříval prapodivný starý člověk, oděný do černé řízy. Na hlavě měl široký černý klobouk, jeho tvář byla dočista bledá. Švec se polekal, ale ten divný muž mu rukou pokynul, aby zůstal a ohřál se.

Švec shodil břemeno, obrátil se k ohníčku, ale ten černý už byl dočista pryč. Švec se strachy rozklepal, popadl svoje klestí, nakonec si chtěl přes rameno přehodit nůši a hle, namísto klestí a dřeva v ní byla samá kovářská škvára. Tak nůši obrátil, škváru vysypal a valil dlouhými kroky domů. Sotva překročil práh své chalupy, křižoval se a zaříkal, že už nikdy do lesa Frývaldu nevkročí. Bez večeře šel spát. Ráno vstal a padl mu pohled na nůši. Vzal ji do ruky a tu cink, cink. Vypadly z ní dva kousky zlata. Poznal, že mu černokněžník dal namísto škváry zlato a zalitoval, že skoro vše vysypal.