Stoklas Eugen

Byl synem známého příborského profesora Eduarda Stoklase.

Po studiích ve Valašském Meziříčí a na Filozofické fakultě UK v Praze v letech 1907–1909 učil češtině na německé obchodní akademii v Olomouci, působil na gymnáziu v Holešově a Val. Meziříčí. V letech 1909–1941 byl profesorem reálného gymnázia v Litovli.
V letech 1914–1928 často pobýval v Kostelci nad Černými lesy, kde nacházel inspiraci pro své básně a loutkové hry - napsal např. hru „Zakletá panna na starojickém hradě“.

Na Olomoucku se věnoval propagaci a organizaci loutkářství, za dlouholetou loutkářskou činnost vyznamenán.

První jeho dramatickou prací byla studie "Září",  po níž následovalo lyrické drama "Večer". K dramatům se pak vrátil až ve 20. letech 20. stol. tragedií „Odveta“ (1926).
Básnické dílo začal vydávat až po čtyřicátém roce svého věku, byly to sbírky "Chrám přátelství" (1926), "Ocúny" (1927) a melancholicky laděná knížka veršů "Minulost" (1933).
Sbíral pověsti z Hané a Litovelska „Kytička pověstí z Litovelska“ a „Větrné mlýny“.

Byl členem a předsedou Muzejní rady v Litovli, členem brněnské pobočky Syndikátu českých spisovatelů, Moravského kola spisovatelů a Sdružení spisovatelů z Hané

Jako překladatel se věnoval zejména německé literatuře. Z angličtiny přeložil báseň E. A. Poea Havran.

Řadu let byl členem a pak i předsedou Muzejní rady v Litovli. V r. 1941 ustanoven správcem litovelského muzea a archivu. Jako muzejní pracovník bedlivě sledoval dění v příborském muzeu a přispěl do něho dary ze svých sbírek, zejména do jeho knihovny.